Poetické okenko

Sedím sám

Zase v pokoji beznaděj síly.
Humor či smíření mi dívka nabízí.
Krutě bledě to vypadá.
Proč nabíham si sám nevím.
Jsem slabá duše bohužel to tuším.

Co si počít když v životě jsem ztracený?
Na nápravu pozdě.
Život bolí zraňuje mně i když občas se usmívá.
Zasloužím si štěstí sám nevím?

Asi ne moc bych toho chtěl.
Tak dál proud života mnou smýká.
Někdy málo někdy dravá nemilosrdná řeka.

Příště sepisu povídku veršovat atd neumím 😀 ale fantasy povídky rád tvořím ve své hlavě.