Jsoucnost

Vnímala jen jediné. Smíření. Víc nepotřebovala a ani nechtěla. Jenomže příjemný pocit chladl stejně, jako její umírající tělo. Život ji přestal zajímat. Lhostejně se podívala na postavu staré ženy zhroucené v křesle. Už k ní nic necítila. Proč taky. Pochopila, že to byl jen dočasný obal. Pro ni, pro entitu, kterou by lidé nazvali duší.
Zmateně čekala, co bude dál.

Přítomnost zmizela ve vůni santalového dřeva. Obstoupila ji nervozita. Pořád se nic nedělo. Napětí, santalové prázdno a míjející čas.
Znenáhla, jako kdyby zvon odbil celou, pochopila, že je doma. Žádné domy, auta, katedrály. Nic. Jen čistá jsoucnost.

„Tak jaké to bylo?“, zvědavě se zeptala žena vedle ní.
„Co jako?“, nechápala.
„No, tvůj trest.“
„Trest? Žila jsem za trest?“
.