Terezce

Když ses nám narodila, Terezko, byl takový šedivý, uplakaný den.
Pršelo už od rána a já jsem za tebou jel do porodnice, kde ses nám narodila.
Pěkně ses rozkřičela, když tě vynesli ze tmy a tepla na to boží světlo. A pak tě umyli a dali k mamince.
A ty jsi byla spokojená, protože jsi byla s námi.
Nechali si tě v nemocnici, protože jsi byla maličká. Maminka tam byla s tebou.
Já jsem jel domů nakrmit Bazíka s Filipem, ty naše kočičí kamarády.
Cestou domů přestalo pršet. Vysvitlo slunce a zasvítilo i tam, kde jsi byla ty.
S příchodem tvým přišlo slunce i do našich srdcí. Přišla k nám další naděje a láska. Naděje na nový život. Tvůj život.
Ať je krásný tak, jako žádný nikdy předtím. Ať je plný lásky a dobroty. Ať poznáš boží lásku a moudrost tak, jako jsme jí poznali my, když jsi nám byla dána.
Poznáš jí v lidech kolem sebe, kteří tě budou mít rádi. Přijmeš jí svým srdcem a budeš šťastná.
Ať se ti v životě daří, naše milovaná Terezko.
Tvůj Tatínek.